Kapitola 5: Čistič obrazů a ostatní

Minule jsme společně se Severianem pečovali o Triskeleho a bloudili temnými podzemními chodbami Citadely.

Musím se přiznat, že následující kapitola je jednou z mých nejoblíbenějších. Krátká, v podstatě celá tvořená zdánlivě nenápadným dialogem, ve kterém jsou nám jen tak mimochodem odhalena zásadní fakta o Severianově světě:

Severian se stane kapitánem učňů a při cestě do knihovny se zapovídá s čističem obrazů.

Jako vždy jsou pro přehlednost přímé citace z knih psány modrou barvou.

Kapitán učňů

Cech mučitelů slaví svůj největší svátek, Slavnost svaté Kateřiny, při kterém se tovaryši stávají mistry (pokud se vůbec někdy stávají mistry) a učňové tovaryši. Tento rok byli na tovaryše povýšeni Drotte a Roche. Severian jako nově nejstarší učeň automaticky převzal místo kapitána učňů.

Na Severiana doléhá nabytá zodpovědnost, lituje, že na rozdíl od Drotteho spoléhajícího se na věrného Rocheho nebude mít k ruce pobočníka ve svém věku. Rozhodne se jednat rázně podle narychlo vymyšleného plánu. Když se učňové vrátí do dormitáře, aby se převlékli, Severian zablokuje dveře a chudákovi Eatovi rozbije hlavu o pažení. Nedává mu na vybranou, Eata se stává Severianovým pomocníkem a oba se vrhají na zbylé mladší učně: Dřív, než byste se stokrát nadechli (a byly to velice rychlé nádechy), byli chlapci dokopáni k podřízenosti.

Zavzpomínejme na první kapitolu, kde Severian pozoruje bránícího se Vodala při potyčce v nekropoli:

Viděl jsem, jak zářící čepel blýskla vzhůru, přestože její majitel ležel nehnutě na zemi. Vzpomínám si, že mne napadlo, jak by to bývalo báječné, kdybych býval mohl mít takový meč ten den, kdy se Drotte stal kapitánem učňů, a pak jsem si najednou připadal, jako bych byl na místě Vodala já sám.

Severianův rudimentární plán není nijak zvlášť originální, vypadá to, že pouze zkopíroval Drotteho řešení stejné situace z minulosti. Vzhledem ke svojí perfektní paměti si jistě vybavuje nakládačku, kterou kdysi obdržel při Drotteho povýšení na kapitána učňů. Žít v Matachinové věži jako člen Cechu mučitelů pravděpodobně není žádná procházka růžovým sadem.

Upozorním ještě na slovo „matrosové“, přeložené z anglického „matrosses“, což bývali vojáci, členové dělostřelectva.

Pinakotéka

Díky novému postavení získává Severian přístup do jemu dříve neznámých částí Citadely. Jedna z mnoha pochůzek, jimiž je nyní často pověřován, ho zavádí do Pinakotéky. Slovo Pinakotéka pochází ze staré řečtiny a označuje galerii obrazů.

Když jsem jednoho dne ušel přinejmenším míli mezi těmito enigmatickými obrazy, spatřil jsem jakéhosi starého muže.

Tato věta je přeložena z anglického originálu:

After I had walked at least a league among these enigmatic paintings one day, I came upon an old man perched on a high ladder.

Zde se překladatel dopustil nepřesnosti u slova „league“, které přeložil jako míli. Pokud nahlédneme do slovníků, zjistíme, že „league“ je vzdálenost nejčastěji definována jako tři míle. A snad se nedopustím vážného prohřešku, když zmíním, že sám Wolfe ji později definuje stejně: „In this book, league designates a distance of about three miles; it is the correct measure for distances between cities, and within large cities such as Nessus.“

Severian tedy v chodbách mezi obrazy ušel zhruba pět kilometrů a dá se předpokládat, že zdaleka nenavštívil každý kout. Opět potvrzení velikosti Citadely, která obsahuje galerii minimálně velikosti Louvru.

Začíná to vypadat, že spíše než seskupení několika málo (desítek) budov připomíná citadela regulérní a prostorově rozlehlé město. Nenechme se zmást relativně velmi skromným měřítkem v mapách použitých k ilustraci Citadely v minulé kapitole.  Věrnější dispozice Citadely patrně zobrazuje následující model od u/5777777777:

Obraz

Zřejmě trochu bloudící Severian naráží na starého muže na žebříku čistícího obraz. Než se odhodlá zeptat se na cestu, věnuje onomu obrazu svoji pozornost:

Obraz, který čistil, zobrazoval postavu v brnění, stojící v nehostinné krajině. Postava neměla žádnou zbraň, ale držela žerď, na níž visela podivná, tuhá korouhev. Hledí helmy této postavy bylo z jediného kusu zlata, bez štěrbin pro oči nebo ventilaci; ve vyleštěném povrchu přilbice byl vidět odraz smrtící pouště a nic víc.
Tento bojovník z neznámého mrtvého světa na mne hluboce zapůsobil, byť jsem nedokázal říct proč, a dokonce ani jakou emoci jsem pociťoval. Nějaký záhadný důvod mne ponoukal, abych obraz sundal a odnesl jej – ne do naší nekropole, ale do jednoho z horských lesů, jež naše nekropole (jak jsem už tehdy pochopil) poněkud idealizovaně, leč nepovedeně napodobovala. Měl stát mezi stromy a hranou rámu spočívat na mladé trávě.

Pokud tuto část jen zběžně nepřeletíme očima, bedlivě čteme Severianův popis a představíme si vyobrazený výjev, můžeme už zde dojít k překvapivému závěru. To, co Severian vidí, zobrazuje jeden z nejvýznamnějších momentů lidské historie: přistání člověka na Měsíci.  

Toto zjištění má zásadní dopad na naše vnímání Severianova (a teď již vlastně i našeho) světa. Pokud stále váháme nad naším objevem, pomohou nám další části rozhovoru se starým mužem:

Tady je ta tvoje modrá Urzemě, zase mu přechází nad ramenem, svěží a čerstvá jako Autarchova rybička.

„Je támhleto měsíc? Vždy mi říkali, že je úrodnější.“
„Teďka je úrodnější, to jo. Tohle udělali ještě předtím, než ho nechali zavodnit. Vidíš tu šedohnědou? Takovou bys v těch dobách viděl, kdybys k němu vzhlédl. Ne zelenou, jako teď. Taky nevypadal tak veliký, protože nebyl tak blízko – to mi pověděl starý Branwallader. Teď tam roste tolik stromů, že by se tam schoval Nilammon, jak se říká v tom přísloví.“

Ano, jde skutečně o vyobrazení astronauta stojícího s vlajkou USA na Měsíci, nad jehož ramenem modře září planeta Země.

Setkání s čističem obrazů, autor: Nathan Anderson

Dozvídáme se, že Měsíc prošel značnou proměnou. Po „zavodnění“ (evidentně prodělal nějakou formu teraformace) je nyní je téměř celý zalesněný a na obloze tak svítí zeleně.

Jeho vzdálenost od naší planety se z nějakého důvodu (ať už přirozeného nebo kvůli lidskému zásahu) znatelně zmenšila a Měsíc teď zabírá na obloze více prostoru.

Náš odhad z minulé kapitoly, že Severianův svět má historii dlouho desítky tisíc let, můžeme považovat za správný. Snad ho lze i zvětšit, jak dlouho mohla trvat teraformace Měsíce? Žije Severian ve statisíce let vzdálené budoucnosti?

A zbývá nám ještě Nilammon, podivné jméno vyskytující se v jakémsi přísloví. Krásnou teorii předkládá Andre-Driussi ve svém Lexicon Urthus. Domnívá se, že „Nilammon“ se svojí výslovností až příliš nápadně podobá jménu prvního člověka na Měsíci Neila Armstronga. „Nilammon“ by tak mohl být zkomoleninou jeho jména, která přežívá v legendách a příslovích o muži skrývajícím se v lesích na Luně.

Rudesind v oficiálním komiksu Shadow of the Torturer

Armigeři a Vodalus

Před rozhovorem s čističem obrazů vstupují na scénu dva Armigeři vedoucí rozmluvu, v níž padne jméno Vodalus. Vypadá to, že jeden z nich, Racho, poznává v Severianovi člena Cechu mučitelů. Otázkou je, jak k tomuto závěru došel. Severian je stále učněm, a proto nenosí nápadný fuliginový plášť.

Z tohoto setkání nejsou Armigeři nijak nadšení a se směsicí strachu a opovržení odcházejí.

Severian se při rozhovoru s čističem obrazů, který se mu představí jako Rudesind, pokusí několikrát přivést na Vodala řeč. Rudesind však o takovou konverzaci nejeví zájem a vždy Severiana s mírnou ironií odbude.

Severian míří za Mistrem Ultanem, vedoucím cechu, do kterého Rudesind patří. Severian nese Ultanovi zprávu. Rudesind mu poradí lepší cestu, protože:

Odtamtud by ti to trvalo hlídku, než by ses dostal k Ultanovi, jestli by ses k němu vůbec dostal.

Celkem vzato jsem se cítil mnohem nejistěji, než když jsem se pohyboval v těch částech Citadely, které jsem znal. Často jsem pozoroval, že cizinci, kteří ji navštěvují, žasnou nad jejími rozměry; jenže Citadela je pouhým smítkem ve městě, jež se kolem ní rozprostírá, a my, kdo jsme vyrostli v blízkosti šedé oponové zdi a vštípili si do paměti názvy a rozmístění více než sta orientačních bodů, které jsou pro osoby chtějící nalézt v Citadele cestu nutností, jsme právě těmito znalostmi uváděni ve zmatek, pakliže se ocitneme daleko od povědomých oblastí.

Citadela je vskutku obří a není snadné se v ní nijak vyznat. Jaké rozlohy asi dosahuje Nessus, který ji obklopuje, když Citadela velikosti města je v něm pouhým smítkem?!

Všimněme si také výroku: kdo jsme vyrostli v blízkosti šedé oponové zdi. Šedá barva dobře ladí s naší dřívější teorií kovové zdi Citadely.

A stejně tak věta zavřené oči mi připadaly mnohem hrozivější než masky zoufalého děsu namalované na kovu naší věže. nám dává definitivní důkaz, že Matachinová věž je skutečně vesmírná loď z kovu.

Rozhovor v pinakotéce, autor: Eric He

Wolfe a jeho nástroje

Navzdory krátkosti páté kapitoly jsme z ní vytěžili řadu důležitých poznatků. A to jsme vynechali další zajímavé body:

  • Co nám napovídá popis Rudesindova vzezření? (sešplhal ze žebříku jako zestárlá opice, vypadal samé ruce a nohy a vrásčitý krk; ruce měl dlouhé jako moje nohy, zkroucené prsty protkané modrými žilami)
  • Mají nějaký význam další obrazy, které Severian popisuje?
  • Co jsou sýpky s prostornými truhlicemi a démonickými kočkami?
  • Chodí mistři Cechu mučitelů ve zlatem protkaných maskách stále, nebo jen v den Slavnosti?

A další a další.

Na této skutečnosti je jasně patrná jedna z hlavních charakteristik Wolfova díla. Můžeme mluvit o hutné, koncentrované směsi slov, z nichž každému náleží předem přesně a důkladně promyšlená role. Nedočkáme se prázdných popisů, náhodných postav nebo zbytečných nicneříkajících rozhovorů. S malou nadsázkou lze říci, že každé slovo má svůj více či méně zásadní význam, který je dříve nebo později odhalen. Každé slovo je „Čechovovou zbraní“.

Gene Wolfe

Dalším oblíbeným Wolfovým nástrojem je ukrývání důležitých skutečností do popisů, rozhovorů a situací, které se na první pohled jeví jinak nebo nedůležitě. Příkladem budiž popis rytíře na obrazu a rozhovor, jehož tématem má zdánlivě být Vodalus, dramatická postava z minulosti. Ve skutečnosti obojí slouží ke sdělení faktu, že Urzemě je Země. Nepozorný čtenář patrně bude považovat objekt malby za rytíře ve středověkém brnění. Podobně mu zůstane neodhalena skutečná podstata Matachinové věže a mnohé jiné.

S trochou nepozornosti lze celý Mučitelův stín přečíst jako průměrné, místy snad originální (a zmatené) dílo žánru fantasy.

Wolfe nedává čtenáři nic zadarmo, ale můžeme si být jistí, že „to tam někde je“. Jiní autoři volí ve svých knihách doslovné popisy, vystavují nás dlouhým expozicím vysvětlujícím svět a jednání postav, vše servírují na stříbrném podnose. Wolfe nepodceňuje čtenářovu inteligenci a jediné, co po něm požaduje, je soustředěné čtení. Nikdo jiný ve světě literatury sci-fi a fantasy se mu v tomto ani neblíží.