Kapitola 4: Triskele

Minulá kapitola nám ukázala Matachinovou věž v novém světle a seznámila nás s konkrétními výsledky mučitelské práce.

Jako vždy jsou pro přehlednost přímé citace z knih psány modrou barvou.

Čtvrtá kapitola se dá shrnout jako příběh chlapce a jeho psa:

Severian si najde a posléze ztratí psího kamaráda, podzemními tunely citadely zabloudí za pohlednou dívkou.

Triskele

Nezbedný Severian dostal za trest vyčistit zamrzlý odtok a díky tomu našel Triskeleho. Triskele ležel na hromadě odhozených zvířecích mrtvol pocházejících z Medvědí věže, ale když mu Severian položil ruku na hlavu, zjistil, že Triskele žije.

Severian tvrdí, že setkání s psím druhem pro něj nebylo nijak významné:

Cítil jsem, že nález mohl a měl vše změnit, jenže starost o Triskeleho byla pouze epizoda trvající několik měsíců, a když skončila a Triskele se vytratil, znamenalo to jen další přežitou zimu a blížící se slavnost svaté Kateřiny a nezměnilo se nic.

Přesto mu věnoval ve svém vyprávění celou kapitolu. Podobně ambivalentní vztah si Severian k Triskelemu udržuje po celou dobu jejich krátkého soužití.

Severian se rozhodne propašovat Triskeleho do Matachinové věže a schovat ho v dolních poschodích podzemního vězení. To by teoreticky nemělo být jednoduché, neboť vstupy do jednotlivých úrovní labyrintu jsou stráženy tovaryši.

Severian si však poradí. Snadno vystřídá strážného u hlavního vstupu, stačí mu k tomu jenom domluva, ačkoli je to evidentně proti pravidlům. Znovu vidíme, jak málo jsou předpisy dodržovány, zabezpečení není nijak důsledné, i tak se projevuje úpadek kdysi velkého a významného cechu mučitelů.

Další postup mu umožní zisk fuliginové kápě (kterou jako učeň nemá právo nosit).

Fuligin

Fuligin, z něhož je kápě vyrobena, není ledajaký materiál:

A navíc, fuliginová barva, jež je temnější než čerň, obdivuhodně vyrovnává všechny záhyby, vybouleniny a nabrání, takže pohlížíme-li na ni pouhým okem, vidíme toliko beztvarou temnotu.

Jak si fuligin představit? Osoba, která je v něm oblečená, de facto ztrácí svoji vizuální prostorovost. Stává se z ní plochý dvourozměrný černý flek. To musí působit děsivě na klienty a vůbec na všechny, kdo se s členy cechu mučitelů setkávají.

Fuligin Vantablack

Dva stejné objekty s různým povrchem. Černé barvivo Vantablack stejně jako fuligin skrývá prostorové chatakteristiky objektu.

Tato kápě je nápadným poznávacím znamením cechu mučitelů a ti se okamžitě stávají středem pozornosti, kdekoliv se objeví.

Nabízí se zamyšlení nad titulem knihy „Mučitelův stín“. Členové cechu oblečení ve fuliginových kápích se de facto stávají svými vlastními stíny.

Díky fuliginové kápi není pro Severiana problém pronést Triskeleho kolem ostatních tovaryšů dolů do vězení, stačí ho přitisknout k tělu a přikrýt.

Se staženou kapucí jsem musel tovaryšům u stolů na jednotlivých podlažích (kdyby se podívali ke schodům a vůbec mne zaznamenali) připadat jako bratr poněkud statnější postavy než ostatní, kdo sestupují do dolních poschodí.

Severianovo pokrytectví

V opuštěné cele Severian pečuje o Triskeleho, sešívá mu hrudník a amputuje zbytek přední nohy. I když jedná s nejlepšími úmysly, dalo by se Severianovo konání označit za svého druhu mučení, nepodal Triskelemu žádné utišující prostředky.

Triskele, autor: Nathan Anderson

Před usnutím Severian uvažuje o Triskelem:

Kdybych byl Triskeleho nalezl o rok, dva dřív, stal by se pro mne něčím jako božstvem. Řekl bych o něm Drottemu a ostatním, a Triskele by se stal božstvem pro nás všechny. Teď jsem věděl, že je to jen ubohé zvíře, ale přesto jsem ho nemohl nechat umřít, protože tím bych v sobě porušil jakousi víru. Byl jsem muž (pokud jsem byl opravdu muž) tak krátce; nemohl jsem snést pomyšlení, že se ze mne stal muž, který se tak liší od chlapce, jakým jsem býval.

Kdyby prý Triskeleho našel dřív, když ještě býval chlapcem, podělil by se o něj s ostatními. Ale protože je už mužem, nechává si ho pro sebe. To je samozřejmě pouze trapná omluva pro Severianův egoismus, chce mít psa jenom sám pro sebe, jako svoje vlastní malé tajemství. Odvolává se přitom na svoji dospělost, ta s tím ale nijak nesouvisí, spíše naopak, Severianovo chování je prostá dětinská sobeckost.

Navíc Severian úplně nedomyslel důsledky. Zvíře je teď plně závislé na jeho péči a v případě odhalení hrozí Severianovi trest. Tíha zodpovědnosti na něho doléhá, a proto je schopný napsat následující větu:

Druhého dne ráno jsem opět sloužil klientům a kradl potravu, kterou jsem chtěl odnést dolů Triskelemu, ačkoli jsem doufal, že je mrtvý.

A jako bonus získáváme první zlomky obrazu vztahu, jaký chová Severian k ženám:

Lovená kořist stojí proti lovci jako naši klienti proti nám; ti, kteří nakupují, proti obchodníkům; nepřátelé Společenství proti vojákům; ovládaní proti vládnoucím; muži proti ženám.

Muže přirovnává k lovené kořisti, ke klientům mučitelů, k ovládaným. Je to alibismus, kterým může omluvit svůj poněkud misogynní postoj, jehož budeme v budoucnu mnohokrát svědky.

Mapa Citadely jak si ji představuje Alexander Preuss

Medvědí věž

Je nám přiblížena Medvědí věž a její obyvatelé. Na začátku kapitoly nachází Severian Triskeleho na místě, kam chovatelé z Medvědí věže odhazují odpadky, mrtvoly roztrhaných zvířat zabitých při praktickém výcviku.

V Medvědí věži sídlí cech, jehož hlavním zaměřením je chování a výcvik bojových zvířat. Nejsou to žádné malé kousky, Triskele byl nejmenší na hromadě, a přesto má čelisti stejně široké jako arktother (což je, jak se později dozvídáme, monarcha mezi medvědy) a špičáky dlouhé jako můj ukazovák …

… ale chovatelé z Medvědí věže ponechávají své mrtvoly, aby je sebrali jiní.

Otázkou je, kdo jsou oni „jiní“, kteří sbírají mrtvoly a proč to dělají. Snad kvůli masu na jídlo?

Při povýšení jejich mistrů stojí kandidát pod kovovou mříží, po níž přechází krvácející býk; v jistém období života vstupuje každý bratr do manželství se lvicí nebo medvědicí a pak se vyhýbá lidským ženám.

Vypadá to, že cech sídlící v medvědí věži má svoje specifické rituály a tradice.

Citadela podle Nathana Andersona

Bloudění

Severian pátrá po Triskelem v nekonečných podzemních chodbách Citadely.

Citadela k nám přichází ze samého konce věku, kdy naléhavá touha létat, ona touha směřující ven, touha hledat nová slunce, ne naše, zůstala, i když prostředky, jak dosáhnout takového letu, klesaly jako uhasínající ohně.

Odhalení původního účelu Citadely z minulé kapitoly se nám potvrzuje. Severian mluví o dávných vesmírných letech k cizím hvězdám, které však postupně ustaly už v daleké minulosti.

Byť je ona doba tak vzdálená, doba, z níž si sotva vybavíme jediné jméno, přesto si ji pamatujeme. Před ní musela být jiná doba, doba hloubení tunelů, vytváření temných galerií, doba, která je nyní naprosto zapomenuta.

Odhaduje, že tunely tvořící chodby pod Citadelou musely být vyhloubeny ještě mnohem dříve, v době, která je nyní naprosto zapomenuta. Zdá se, že Severianův svět má opravdu dlouhou historii. Nejde o pouhá století, či tisíciletí, mluvíme možná o desítkách tisíciletích.

Severian nakonec nachází cestu na povrch a vylézá v prostoru, v němž nikdy předtím nebyl. Přichází dívka, Valeria, se kterou se dává do řeči.

Severian rozmlouvá s Valerií, autor: Pyracantha

„Některé věže byly postaveny pevněji než ostatní,“ řekl jsem. „Tvrz čarodějnic se vevnitř taky rozpadá.“ „Takové místo doopravdy existuje? Moje chůva mi o ní vyprávěla, když jsem byla malá – aby mě postrašila – já jsem si ale myslela, že je to jen pohádka. Tam venku měla být taky nějaká Věž útrap, kde všichni, kteří do ní vstoupí, umírají ve strážných bolestech.“ Řekl jsem jí, že alespoň toto je báj.

S přibývajícími informacemi se v našich představách Citadela stále zvětšuje, Severian několik hodin bloudil v jejích zapomenutých podzemních chodbách a Valeria netuší, že Matachinová věž a Tvrz čarodějnic skutečně existují a zná je pouze z chůviných pohádek.