Kapitola 3: Autarchova tvář

V předchozí kapitole jsme se stali svědky Severianova tonutí a zjistili jsme více o Citadele a cechu mučitelů.

Jako vždy jsou pro přehlednost přímé citace z knih psány modrou barvou.

Začněme stručným shrnutím na první pohled chudého děje třetí kapitoly:

V úvodu získáme zcela nový pohled na povahu a účel Citadely. Pozorujeme mučitele při jejich precizní práci a Severian ukrývá minci od Vodala ve „svém“ mauzoleu.

Matachinová věž

Na začátku kapitoly nám Severian nabízí podrobný popis Matachinové věže, sídla cechu mučitelů. Vyberme si z něj tyto věty:

Nad ním jsou soukromé kabiny mistrů, za lepších časů mnohem početnější. Nad nimi kabiny tovaryšů a nad nimi učňovský dormitář a třída, pak řady mansard a opuštěných kójí. Poblíž vrcholu je místnost s děly, jejichž zbývající část máme my, členové cechu, za povinnost obsluhovat, kdyby Citadele hrozil útok.

Hned v prvním podzemním patře je umístněna vyšetřovací místnost; pod ní, takže vně obvodu vlastní věže (neboť v původní konstrukci byla vyšetřovací místnost komorou s pohonnými jednotkami), se rozprostírá labyrint podzemního vězení. Jsou tam tři použitelná patra, přístupná po centrálním kruhovém schodišti.

Zde musíme bohužel konstatovat, že se překladatel opět nevyhnul omylu, který značně narušuje autorovy záměry a český čtenář je ochuzen o další důležitou informaci.

Podívejme se pozorně na tuto větu v originálu:

(for the examination room was the propulsion chamber of the original structure)

Je přeložena jako:

(neboť v původní konstrukci byla vyšetřovací místnost komorou s pohonnými jednotkami)

Což je nepřesný překlad, fakticky správně je:

(neboť v původní konstrukci byla vyšetřovací místnost pohonnou komorou)

Věta tak nabývá zcela nového významu. Nejde o žádný sklad, kde by byly uložené pohonné jednotky, ona místnost samotná byla pohonnou jednotkou (komorou)!

Shrňme si dosud dostupné údaje o Citadele a Matachinové věži:

  • Citadela je uzavřena zdí tvořenou deskami z netavitelného kovu
  • Pro popis rozdělení vnitřních prostor Matachinové věže Severian neužívá slova „zeď“ nebo „stěna“, místo nich volí slovo „pažení“ (v originálu „bulkhead“), jehož primárním významem je přepážka na lodi, v letadle
  • Ze Severianova vzpomínkového vidění vyplývá, že toto pažení je pravděpodobně kovové
  • Místnosti pro ubytování mistrů a tovaryšů se nazývají kabiny (v originálu „cabin“, lze přeložit také jako kajuta)
  • Spodní část Matachinové věže tvoří prostor, jež dříve býval pohonnou komorou

Spojením těchto indicií ve světě, kde se snoubí středověký způsob života s mezihvězdným cestováním, musíme nevyhnutelně dojít k závěru, že Matachinová vež v minulosti sloužila jako vesmírná loď/raketa.

Matachinová věž, autor: Fabian Cobos

Původním účelem kovové zdi Citadely nebyla ochrana před vnějšími útoky, naopak, desky z netavitelného kovu měly za úkol chránit okolí před žárem startujících lodí.

Představa Citadely jako obdoby středověké pevnosti tak bere definitivně za své, ve skutečnosti jde o dávno zchátralé vesmírné středisko, startovací základnu pro rakety. Nyní už pozbylo svého dřívějšího významu a slouží jako lidské sídlo. 

Zobrazení Matachinové veže v oficiálním komiksu Shadow of the Torturer z roku 1991

Labyrint

Pod Matachinovou veží se rozprostírá labyrint podzemního vězení. Jsou tam tři použitelná patra, přístupná po centrálním kruhovém schodišti.

Z tohoto a předchozího popisu si lze představit, že malá spodní část Matachinové věže leží uvnitř raketového sila, po jehož obvodu sestupuje do hlubin schodiště.

Labyrint podzemního vězení je zde přeložen z originálu labyrinth of the oubliette. „Oubliette“ je dle definice podzemní žalář nebo kobka přístupná pouze otvorem ve stropě, můžeme tak přepokládat, že do vězení se dá dostat pouze skrz ústí sila.

Světla ve vězení jsou toho prastarého typu, která prý hoří navěky, i když některá světla už zhasla.

Útočí na nás dojem kdysi úžasného světa plného technologických kouzel a jeho následného úpadku, díky němuž už nejsou lidé schopni ani správně pojmenovat „na věky hořící světla“. Šlo o elektrické osvětlení, využití radioaktivity nebo jinou nám neznámou technologii? Je také jasné, že mučitelský cech netuší, jak tato světla udržovat – jak by mohl, když ani neví, jak je nazvat.

Služebná

Čeká nás první přímé setkání s mučitelskou prací. Mistr Palaemon předvádí učňům a tovaryšům výsledek nočního výslechu neznámé ženy, služebné.

Palaemonova tvář je neobvyklá: jakož i vyčnívající optická pomůcka, jež Mistru Palaemonovi umožňovala vidět. Co si pod „optickou pomůckou“ představit? Jde o brýle, jejichž jméno už také zůstalo zapomenuto? Nemyslím si, protože tato pomůcka umožňovala vidět, to znamená, že bez ní by Mistr Palaemon neviděl vůbec (brýle vidění pouze zlepšují). Patrně jde tedy o pokročilé medicínské zařízení, možná dokonce o implantát.

Mistr Palaemon, autor: Nathan Anderson

Přichází podrobný popis zákroku, kterému byla podrobena klientka, oběť nočního výslechu. Nejprve jí byla podána tinktura, která má zabránit šoku a omdlení. Následovalo stažení kůže pravé nohy od kolene dolů a konečně odstranění svalstva bez toho, aby byly poškozeny hlavní tepny a žíly.

Vše je popsáno velmi strohým profesionálně klinickým jazykem. U tovaryšů ani učňů nepozorujeme jakýkoliv náznak znechucení nebo strachu. Naopak, nejmladší učňové se tlačí dopředu, aby lépe viděli.

Když Severian spolu s ostatním opouští celu, služebná se ozve a prohlásí: Odešla s Vodalem z Hvozdu, ale nevím kam. Nabízí se domněnka, že jde o služebnou exultantky They, která doprovázela Vodala při noční loupeži mrtvého těla.

Severian se neúspěšně pokusí vyzvědět na Mistru Palaemonovi víc; když si při rozhovoru strčí ruce do kapes, nahmatá minci od Vodala: Poté hrůze ze zápasu mi vypadla z paměti. Další výrok, který by osoba s dokonalou pamětí zřejmě nikdy nepronesla.

Zmíněn je maskovací den, při kterém se Drotte i Roche stanou tovaryši a Severian kapitánem učňů. Patrně jde o nějako slavnost, rituál sloužící k povýšení starších učňů na statut tovaryšů.

Mince

Severian má konečně čas prohlédnout si minci. Je na ní tvář, kterou zpočátku považuje za ženskou. Na rubu mince je právě taková létající loď, jaká byla ve znaku mého mauzolea…

Nosit takovou minci u sebe nepřipadalo v úvahu. Severian se pravděpodobně obává, že by mohla vzbudit podezření, učeň by k takovému majetku neměl mít přístup. Navíc je to jeho jediné spojení s vraždou, které se předchozí den dopustil. Z tohoto pohledu by bylo nejmoudřejší se jí rychle zbavit. Ale mince pro Severiana také symbolizuje vztah k Vodalovi a světu plnému dobrodružství. Při první příležitosti ji ukryje pod kamenem v mauzoleu a odříká několik veršů, které prý udrží ukryté předměty v bezpečí.

Vtipná demonstrace toho, že je Severian pořád dítětem: cítil se dost starý na to, aby se nestyděl, že vynechal podstatnou část rituálu (ale zaříkávadlo je stále dostatečně „dospělé“).

Klienti

Přichází zima a Severian přidává detaily o životě učitelského učně, dozvídáme se více o účelu Medvědí věže (jde také o vyřazenou vesmírnou loď?), kde chovají podivná bojová zvířata.

Zima (jak mi bylo řečeno) ukončila válečnou sezónu na severu, a tak přivedla Autarcha a jeho vrchní úředníky zpět do sídel spravedlnosti.

Severianova vlast je evidentně v dlouhodobém válečném konfliktu na severní hranici. Kvůli zimě dochází k přestávce v bojích.

Roche vypráví o Absolutním Domě, Autarchově sídle kdesi daleko na severu. Dočasné ukončení bojů přináší novou práci pro cech mučitelů. Z popisu příjmu nových klientů je znovu patrný úpadek společnosti. Klienti si vyměňují, kradou nebo ničí dokumenty, které mají určovat jejich trest. Nikoho to příliš nermoutí, dnes jde jen o byrokratický přežitek; kdysi snad existovala důsledná a organizovaná kontrola.

Severian dostane příležitost prohlédnou příjímací listiny nových klientů, a navzdory jeho očekávání ani jeden z vězňů, jejichž listiny jsem si pročetl, nebyl Vodalovým přívržencem.

Pro Severiana je to zklamání, považuje Vodala za veledůležitou osobu, velkého vůdce, který vede rozsáhlou skupinu následovníků. Nyní rozčarovaně zjišťuje, že Vodalův vliv je mnohem menší, než si představoval a tajně doufal (je teď přece také jeho přívržencem).

… zvědové, kteří se táhli za tábory a špehovali pro Asciaty …

Válka na severu zřejmě probíhá s „Asciaty“.

Mistr Gurloes, autor: Nathan Anderson

Zmatení

Na konci kapitoly Severian předkládá následující prohlášení:

V tom okamžiku zmatení jsem si poprvé uvědomil, že jsem do jisté míry šílený. Dalo by se říct, že to byl nejtrýznivější okamžik mého života. Často jsem lhal Mistru Gurloesovi i Mistru Palaemonovi, Mistru Malrubiovi, dokud ještě žil, Drottemu, protože byl kapitán, Rochovi, protože byl starší a silnější než já, a Eatovi a ostatním mladším učňům, protože jsem doufal, že si u nich získám respekt. Teď jsem si ale už dál nemohl být jist, zdali mi můj mozek nelže; všechny mé lži mne obtáčely, a já, který si pamatuji vše, jsem si nedokázal být jist, zdali tyto vzpomínky nebyly jen mými sny.

Severian je evidentně rozhozený. Zabil člověka, aby ochránil Vodala, o němž si myslel, že má mnohem větší vliv, než se skutečně ukazuje. Po prohlédnutí dokumentů však přichází deziluze a Severian začíná pochybovat o tom, čemu má věřit. Podstatou jeho sdělení je: Docela často lžu a nevím, jestli se mi věci někdy jenom nezdají.

Myslím, že můžeme tento projev přisoudit Severianově nezralosti. Při první události, která nepotvrzuje jeho představy a naděje, upadá do pubertální melancholie a je naštvaný na celý svět. Všechno je špatně. Pokud bychom měli brát Severianovo vyjádření stoprocentně vážně, pak nám nabízí definitivní potvrzení svojí role nespolehlivého vypravěče – cokoliv může být pouhou lží nebo snem. Ale buďme k Severianovi shovívaví, zabil člověka a teď hrozí, že vlastně zbytečně, to by dostalo do rozpaků leckoho.

Jedné mrazivé noci jsem se vplížil zpátky do mauzolea a opět vyprostil chrisos ze skrýše. Vodalovi ta unavená, smutná androgynní tvář na jeho rubu nepatřila.

Překladatelská (a redakční) chybka, tvář byla samozřejmě na líci mince, na rubu se nacházela, jak už víme, létající loď.

Severian už minci viděl a myslel si, že je na ní ženská tvář, proč by najednou čekal, že ponese Vodalovu podobu? Bylo to asi Severianovo zbožné přání, mít hmatatelný důkaz o Vodalově důležitosti, a tak sám sebe na chvíli přesvědčil, že by tvář na minci mohla patřit Vodalovi (stalo by se toto člověku s dokonalou pamětí?). Skutečnost je však jiná, minci zdobí Autarchova tvář.