Kapitola 2: Severian

Minulá divoká kapitola nás přímo seznámila s kritickou událostí Severianova života. Viděli jsme, jak z náhlého popudu zabil prvního člověka a postavil se na stranu zlodějů mrtvol. Dozvěděli jsme se i něco o světě, ve kterém žije. V na první pohled středověkém prostředí se vyskytuje technologie na velmi pokročilé úrovni.

Jako vždy jsou pro přehlednost přímé citace z knih psány modrou barvou.

Začněme opět stručným shrnutím druhé kapitoly:

V první části Severian vypráví o svém cechu mučitelů, jeho historii a každodenním životě učňů v Citadele i jejím okolí – nekropoli. Ve druhé polovině pak popisuje chvíle předcházející setkání s Vodalem v první kapitole, okamžik, kdy se málem utopil při koupání v řece Gyoll.

Citadela

Nebyl by to Severian, kdyby nás hned na začátku této kapitoly neupozornil na svoji paměť:

Paměť je mi přítěží.
… Od mé nejčasnější vzpomínky si pamatuji vše. Ta první vzpomínka je na vršení oblázků na Starém nádvoří.

A i zde se dá úspěšně pochybovat o jeho tvrzení. Jestliže si vše pamatuje, proč tato schopnost přichází až ve chvíli, kdy si je schopen sám hrát na nádvoří. Co se stalo s měsíci (roky) předtím?

Zjišťujeme první podrobnosti o Citadele. Ta je umístněná na pahorku, tvoří ji řada staveb a nádvoří, to vše je pak obklopeno vysokou kruhovou zdí. Zmíněny jsou Matachinská věž, v níž sídlí Severianův cech, dále Tvrz čarodějnic a věže Medvědí a Rudá; později Zvonice a obří cisterna s vodou pod ní.

Přichází další důležitý dílek do skládačky, když Severian popisuje svoje dětské pozorování nekropole rozprostírající se za zdí Citadely: Zeď vysoká jako opona, zeď, kterou měl náš cech napomáhat bránit, byla již tenkrát v rozvalinách, se širokou průrvou mezi Rudou a Medvědí věží, kde jsem šplhával po spadlých deskách z netavitelného šedého kovu, abych se podíval ven na nekropoli, která překračuje tuto stranu pahorku Citadely.

Pozornému čtenáři neunikne spojení: … z netavitelného šedého kovu …

Až do této chvíle jsme mohli předpokládat, že vysoká zeď obkružující Citadelu je postavena z běžného materiálu – cihel, kamenů nebo betonu. K tomu nás ostatně svádí autorem použitý jazyk evokující starobylost. Nyní však vidíme, že zeď byla ve skutečnosti tvořena (nebo minimálně pokryta) kovovými deskami. Kov, z něhož byly desky vyrobeny, má navíc speciální vlastnost: je neroztavitelný. Opět důkaz značně vyspělých technologických postupů.

Nabízí se otázka, proč musela být zeď Citadely schopna odolávat vysokým teplotám? Snad kvůli případným útokům nepřátel? (Čtenář si s ní nemusí dlouho lámat hlavu, odpovědi se dočká v příštím článku na začátku třetí kapitoly.)

Popis míst uložení mrtvých v nekropoli nabízí jakýsi hierarchický model společnosti. Již víme, že svrchovaným vládcem je Autarch a aristokracii tvoří vysocí Exultanti. Nyní nám jsou představeny další společenské vrstvy: Armigeři (vyšší vojenská třída) a Optimáti (bohatí obchodníci).

Drotte, Roche, Eata, autor: Nathan Anderson

Cech mučitelů

Severian vypráví o učních a o svém cechu. Tady narazíme na drobnou překladatelovu chybu. V české verzi si můžeme přečíst: Vždy jsme byli tři – Drotte, Roche a já. Později se připojil Eata, druhý nejstarší mezi učni. Což je fakticky špatně, z první kapitoly víme, že Eata byl ze čtveřice nám známých učňů nejmladší.

Slovo „next“ z originální věty: Later Eata, the next oldest among the apprentices je chybně přeloženo jako „druhý“. Eata nebyl „druhý“ nejstarší, ale „další“ nejstarší mezi učni v řadě za Drottem, Rochem a Severianem.

Cech mučitelů získává nové členy (výhradně mužského pohlaví) od obětí, které byly odsouzeny k umučení. Dítě takového nešťastníka bylo přijato, pokud to byl chlapec menší než železný prut, který v Matachinové věži čněl z pažení ve výši slabin dospělého muže (všimněme si slova „pažení“ (bulkhead), zde ve významu přepážka nebo příčka na lodi, v letadle nebo v jiných vnitřních prostorech). Pokud byla obětí těhotná žena, dítě jí bylo vyjmuto z těla a když nenarozený chlapeček přežil, byl přijat.

Nikdo z učňů si tak nemůže být jist svým původem a všichni tajně doufají, že jsou potomci exultantů. V tomto faktu můžeme najít další důvod, proč se v předchozí kapitole Severian přiklonil na Vodalovu stranu – utvrzoval se tím v této naději a Vodala chtěl brát jako sobě rovného.

Severian si v nekropoli dokonce našel ukrýt v jednom z mnoha mausoleí a přijal „za svůj“ erb nad jeho dveřmi. Byla na něm fontána, která tryská z vody, letící loď, a pod nimi růže.

Získáme také náhled do Sverianova krutého pohledu na mučitelské povolání: Popravy, které jsem viděl vykonávat a jež jsem sám tak často vykonával, nejsou nic než řemeslo, zabíjení lidí, kteří jsou většinou méně nevinní a mají menší hodnotu než dobytek.

Můžeme odhadovat, že učňové byli v této filozofii záměrně vychováváni, aby mohli bez problému mučit a popravovat lidské bytosti.  

Gaspard Monge’s mausoleum, zdroj: Wikipedie

Kakogeni

Jenom tak mimochodem je nám předložena další informační bomba: Někdy si myslím, že důvodem, proč náš cech vydržel tak dlouho, je skutečnost, že slouží jako ohnisko nenávisti lidu, odvrací ji od Autarcha, exultantů a armády, a snad do jisté míry i od bledých kakogenů, kteří občas navštěvují Urzemi ze vzdálenějších hvězd.

Je zřejmé že planeta, na které Severian žije (Urzemě) je navštěvována jakýmisi kakogeny, kteří přicházejí ze vzdálených hvězd. Pokročilé technologie, se kterými jsme se už v několika případech setkali, tak nekončí u neroztavitelného kovu a laserové pistole. Najednou tu máme mezihvězdné cesty a mimourzemšťany!

Otázkou zůstává, kdo jsou tito bledí kakogeni. Jsou to regulérní cizí tvorové původem ze vzdálených planet, nebo jde o lidské bytosti, potomky civilizace, která se v minulosti rozšířila až ke vzdáleným sluncím?

Lekníny

Ač to měli zakázáno, vydávali se někdy mučitelští učňové za hranice Citadely. Skrze nekropoli sestupovali v letních dnech až k řece Gyoll, aby se vykoupali.

Severian vzpomíná na jeden z takových dnů, popisuje modré lekníny na hladině odporně páchnoucí řeky.

Toho dne, kdy jsem měl zachránit Vodala, jsem se ponořil pod shluky jejich květů, jako jsem tak učinil tisíckrát.

Tentokrát je však něco jinak, Severian se zamotá do dlouhých kořenů a nemůže vyplavat, naopak, klesá stále hlouběji. Ve chvíli, kdy je vlivem nedostatku vzduchu na pokraji smrti, začíná mít vidiny:

Mistr Malrubius, jenž zemřel před několika lety, nás budíval tak, že lžící bubnoval na pažení: to bylo ono kovové cinkání, které jsem slyšel.

Pozastavme se nad překladem sousloví metallic din jako „kovové cinkání“ (… that was the metallic din I heard). „Din“ je v přesnějším překladu spíše rámus nebo ohlušující rachot. Musíme tedy zvážit původ tohoto intenzivního kovového zvuku, mohl by pocházet z prostého bubnování lžící o ono zmiňované pažení? Snad, ale je třeba připustit možnost, že pažení, které rozdělovalo vnitřní prostory Matachinové věže a na které mistr Malriubius bubnoval lžící budíček, bylo z kovu. To by vysvětlovalo zdroj popisovaného hluku.

Pak Severian popisuje, že se mu pod hladinou zjevila tvář neznámé ženy, tak nesmírně obrovitá, jako je tvář měsíce zelená. Má pocit, že ho tato gigantická žena vzala do rukou (jež jsou právě tak dlouhé jako rakve, ve kterých jsem někdy odpočíval ve svém tajném mauzoleu) a srazila ho dolů k bahnitému dnu. Místo nárazu do dna se však octne zpět nad hladinou řeky.

Ostatním učňům se podaří Severiana přivést k životu a pak přicházejí překvapené dotazy a komentáře od dalších přihlížejících:

„Vážně jsi to chtěl udělat?“ zeptal se mne Drotte.
„Jak ses dostal nahoru?“
Zavrtěl jsem hlavou.
Někdo v davu řekl: „Z tý vody zrovna vystřelil!“

Když pak Severian zmíní, že pod hladinou viděl mistra Malrubia, dočká se Roche podivného dotazu od jednoho starce:

„Kdo to je?“
„Býval mistrem učňů. Je mrtvý.“
„Ne nějaká ženská?“ Stařec držel Roche, ale díval se na mne.

Co se tedy přesně stalo? Pro svědky události to muselo být podivné divadlo. Nejprve Severian zmizel na dlouhou dobu pod hladinou. Když už to vypadalo, že se utopil, najednou doslova vyletěl nad hladinu (Z tý vody zrovna vystřelil!).

Obří žena zachraňující Severiana, autor: Eric He

S ohledem na tento fakt a na podivný dotaz starce (Ne nějaká ženská?) zvažme možnost, že ona obří žena pod hladinou se zelenou tváří nebyla tak úplně Severianova halucinace. Něco mu rozhodně z vody ven pomohlo. V tomto kontextu připomeňme popis lotosových květů: Pod květem a listy vyrůstají černé kořeny, jemné a pevné jako vlasy, a směřují dolů do temných vod.

Brána

Skupina učňů čeká dlouhé chvíle, až se Severian vzpamatuje a je schopný návratu do Citadely. Po tomto zdržení se s velkým zpožděním vydávají k opuštěné bráně do nekropole a následují události popsané v první kapitole.