Kapitola 1: Vzkříšení a smrt

Úvodem

První kapitolou začíná série článků, která se bude věnovat podrobnému rozboru Mučitelova stínu, úvodního románu z cyklu Kniha Nového Slunce. Pokusím se v ní upřesnit a vysvětlit události odehrávající se v knize bez toho, abych se uchýlil k vyzrazení budoucího děje (pokud možno žádné spoilery).

Pro čtenáře mám několik dobře míněných doporučení. Jestliže je to jen trochu možné, sáhněte po anglickém originálu. Nepřísluší mi kritizovat dostupný český překlad, ale některé nepřesnosti jsou na první pohled jasné i laikovi, jakým jsem já. Překladatel místy nechápe autorovy záměry a důležitá vodítka jsou pro českého čtenáře ztracena. 

Pak se nabízí otázka, zda přečíst kapitolu a pak se hned vrhnout na její rozbor, nebo raději nejprve zdolat celou knihu a až poté zkoumat ukryté detaily. Za optimální považuji třetí cestu: Nejprve přečtěte celý román a pak znovu začněte od první kapitoly (opakované čtení je u knih Gena Wolfa kouzelné, napodruhé se se poodhalí další vrstvy příběhu, které předtím nebyly zřejmé).

Mučitelův stín, 1995 Baronet

V celém seriálu pracuji s českým vydáním Mučitelova stínu z roku 1995 od nakladatelství Baronet, překlad od Václava Kříže, ISBN: 9788085621600. Jiné v době startu této série (leden 2021) neexistuje.

Rozbor je samozřejmě založen na anglickém originálu, bude tedy relevantní pro jakékoliv budoucí překlady a vydání.

Na konec tohoto úvodu dodám, že valná většina následujících informací a teorií nepochází z mé hlavy. Využil jsem originál v angličtině a český překlad, podcasty ReReading Wolfe a Alzabo soup a nakonec se snažil získané poznatky zkompilovat do alespoň trochu smysl dávajícího textu s použitím doplňkové literatury od Michael Andre-Driussiho (Lexicon Urthus, Gene Wolfe’s The Book of the New Sun: A Chapter Guide).

Poslední poznámka k formální stránce, pro přehlednost jsou přímé citace z knih psány modrou barvou.

Vzkříšení a Smrt

Teď už opusťme řeči okolo a začněme stručným shrnutím děje první kapitoly:

Mučitelský učeň Severian a jeho společníci mají problém dostat se na hřbitov, přes který vede cesta do Citadely, jejich domova. Situaci zachrání Drotte, když chytře přelstí dobrovolníky chystající se z nějakého důvodu chránit mrtvé. Na hřbitově je Severian svědkem krádeže mrtvého těla z hrobu provedenou exultantem Vodalusem, Theou a jejich pomocníkem. Severian se jim spontánně rozhodne pomoci zabitím jednoho z dobrovolníků. Kapitola končí prohlášením, že toto vyprávění popisuje cestu, kterou Severian doputuje až na trůn.

Podívejme se hned na název kapitoly: Vzkříšení a Smrt. Je to hra se slovy, která jsou v opačném pořadí, než by za sebou logicky měla následovat. Vzkříšení se pravděpodobně odkazuje na událost krátce zmíněnou v prvním odstavci: … po koupání, při němž jsem se já, učeň mučitelský Severian, málem utopil. Smrt zřejmě patří k okamžiku, kdy Severian zabije prvního člověka ve svém životě.

První věta kapitoly: Je možné, že jsem měl již tehdy jakousi předtuchu o své budoucnosti. Získáváme informaci, že tento příběh je psán dávno poté, co se udál. Je to záznam to Severianových vzpomínek. Zároveň už si zde Severian připravuje obhajobu činu, kterého se zakrátko dopustí – měl prý snad jakousi abstraktní předtuchu, kam to všechno směřuje.

Z prvního odstavce pak dále vyplývá, že Severian někdy v budoucnu bude v exilu a že v době, kdy se odehrávají popisované události, byl mučitelským učněm.

Severian a jeho paměť

Další zásadní zjištění přijde na straně 8, kde Severian poprvé (a rozhodně ne naposledy) zmíní svoji dokonalou a bezchybnou paměť: … – nejen v mé paměti (z níž se při posledním účtování nic neztratí). Při první přečtení nemusí být hned jasné, že Severian má dokonalou paměť a zde na ni odkazuje. Ale přímo v této kapitole, o pár stránek dále tento fakt znovu a důrazněji opakuje. V tomto kontextu je tedy evidentní, co chce sdělit.

A tady se už se bohužel dostáváme k prvnímu zásadnímu pochybení překladatele, při kterém je českému čtenáři znemožněno odhalit důležitou Severianovu vlastnost. Zůstaňme na straně 8 a vraťme se na její začátek. Zde Severian vzpomíná: Chtěl jsem se schovat, jenomže Roche mne chytil za ruku a řekl: „Počkej, vidím kopí.“ O kus dále pak čteme: Brzy jsem zahlédl v chorobně nažloutlém světle luceren, že muži nemají brnění. Drotte však viděl, že nesou kopí, ostrve a sekery. Zde neexistuje žádný rozpor, není důvod o řečeném pochybovat.

Obraťme se teď na anglický originál a zkusme udělat srovnání. První citovaná věta: I would have hidden, but Roche held me, saying, „Wait, I see pikes“. Tady není překladu co vytýkat, Chtěl jsem se schovat, jenomže Roche mne chytil za ruku a řekl: „Počkej, vidím kopí.“ fakticky odpovídá originálu. Ale u druhé citované věty je to jinak: The men had no armor, as I could soon see by the sickly yellow light of the lanterns; but they had pikes, as Drotte had said, and staves and hatchets. Pokud správně přeložíme její druhou část, dostaneme diametrálně odlišný výsledek od v knize nabízeného překladu: místo Drotte však viděl, že nesou kopí, ostrve a sekery máme najednou: Ale měli kopí, jak řekl Drotte, a ostrve a sekery.

Což prezentuje rozpor, který pozorného čtenáře okamžitě udeří do očí. Nejprve Severian sdělí: …Roche mne chytil za ruku a řekl: „Počkej, vidím kopí.“ A hned o pár řádku dále tvrdí: …Ale měli kopí, jak řekl Drotte, a ostrve a sekery. Jak si vysvětlit, že nejprve o kopích mluví Roche, ale o chvíli později Severian vzpomíná, že to byl Drotte?

Jediné přijatelné vysvětlení je, že Severianova paměť, navzdory tomu, co tvrdí, rozhodně není dokonalá!

Otázkou je, zda je si toho Severian vědom. Lže nám o své paměti, abychom bez výhrad přijali vše, co popisuje? Nebo si skutečně myslí, že má perfektní paměť a není si vědom pochybení? Anebo opravdu mluví pravdu (a to už spadá do poněkud obskurních teorií, nechám na čtenáři ať zapátrá a zapřemýšlí).

A opět, na straně 10 tvrdí: Je to má přirozenost, radost a prokletí, že nic nezapomínám. …nedovedu si představit, jak bych vše vnímal, kdybych tuto vlastnost neměl. Znovu nás přesvědčuje, že jeho paměť je neomylná.

O kousek dál, po události, kterou popisujeme níže, však toto tvrzení opět zpochybní: Pak, tak náhle, jako by stezku strhli stranou, se mi ztratila pod nohama – nejspíš jsem přehlédl odbočku. Napsal by člověk s perfektní pamětí nejspíš jsem přehlédl odbočku? Pokud má dokonalou paměť, musí přece přesně vědět, co se stalo.

Tento rozpor je v Knize Nového Slunce typický. Téměř vždy, když Severian zmíní svoji bezchybnou paměť (a dělá to často a rád), tento výrok vzápětí popře nepřesností ve vzpomínkách.

Severianův svět

Opusťme Severianovu paměť a zaměřme se na to, jak je popisován svět. Viděli jsme muže ozbrojené středověkými zbraněmi. Severian a jeho společníci mluví o citadele a barbikanu (středověká dvouvěžatá obranná stavba chránící brány a padací mosty). Rezavá brána, opuštěný hřbitov, mučitelští učňové. To vše jasně evokuje středověkou společnost.

Na straně 11 přichází událost, která přinese nový pohled na tento svět: Ozval se výstřel. Něco, co jsem nikdy předtím neviděl, výboj fialové energie roztrhl temnotu jako klín, tma se uzavřela a zaduněl hrom. Někde se s rachotem zřítil pomník.

Co se stalo? Při zběžném čtení může čtenář usoudit (jako se to stalo i mně), že jde o magii. Až dosud jsme se pohybovali ve výhradně středověké společnosti, kde jinde by se vzal výboj fialové energie? Klíčové je zde slovo výstřel. Pokud se nad ním zamyslíme, zjistíme, že s největší pravděpodobností o magii nejde. Popsali byste kouzlo jako výstřel? Jestliže zavrhneme myšlenku magie, zbývá nám už pouze určit věc, která by měla popisovaný efekt. Jde pravděpodobně o energetickou zbraň, laser nebo paprskomet.

A pokud to není zřejmé už v této části, měli bychom k tomuto závěru dojít nejpozději ve chvíli, kdy Vodalus na straně 13 předává zbraň, ze které vyšel popisovaný výboj: „Vezmi si to,“ řekl Vodalus. Pistole, kterou muži podával, odrážela měsíční světlo jako zrcadlo. Z čehož je patrné, že jde o energetickou zbraň z lesklého kovu.

V tomto zjištění nás utvrdí další nápověda, z níž vyplývá, že v Severianově světě existuje značně pokročilá technologie. Představuje ji moment, kdy Vodalus na straně 15 opouští scénu: … a za pár okamžiků později se mi nad hlavou rozehřměl stříbrný letoun ostrý jako šipka.

Vodalus, autor: Nathan Anderson

Co to vypovídá o na první pohled středověkém světě? Máme zde extrémně rozdělenou společnost, jejíž jedna část žije de facto ve středověkém uspořádání a používá tomu odpovídající nástroje. Naopak existuje skupina obyvatelstva mající přístup k technologiím typu energetická zbraň nebo minimálně nadzvukový letoun. Jak k takovému rozložení může dojít?

A tuto část o Severianově světě uzavřu malým postřehem, který vám jistě neunikl. Na konci strany 12 se můžeme dočíst: … mlha se rozestoupila a umožnila, aby na ně dopadl jediný zelený paprsek měsíčního světla. Ano, měsíc v Severianově světě svítí zeleně.

Šarvátka

Dostáváme se k další důležité události. Je to scéna, ke které se Severian nachomýtne poté, co se dal na zbrklý útěk po v předchozí části rozebraném výstřelu.

Co se přesně stalo? Severian vrazil do mohutného muže a upadl. Byla tma a mlha, takže nebylo nic moc vidět, ale z pohybu tmavých siluet a jejich mluvy Severian vytušil, co se děle. Trojice sestávající z Vodaluse, They a jejich pomocníka vykrádala hrob. Nešlo jim o cennosti, ale z nějakého důvodu chtěli samotné pohřbené tělo. Ve chvíli, kdy vytáhli tělo a chystali se k odchodu, se přiblížila trojice dobrovolníků, zřejmě přilákaná výstřelem. Vodalus poslal Theu s pomocníkem a uloupeným tělem pryč a sám se postavil trojici útočníků. V nepřehledné šarvátce jednoho z nich zabil, druhý utekl a třetího zabíjí Severian jeho vlastní sekerou.

Zkusme se na tím zamyslet. Severian narazí na vykradače hrobů a místo, aby pomohl dobrovolníkům v jejich dopadení, jednoho z nich zabije a umožní Vodalovi uniknout. Jaká je Severianova motivace? Co ho vede k tak závažnému činu?

Severian se nám ji snaží sám předložit na straně 14: … zcela určitě to byla jeho odhodlanost, jež ve mně roznítila obdiv, který jsem vůči němu pocítil.

Tvrdí, že na něho zapůsobila Vodalova ochota položit život za ženu. Je to uvěřitelný důvod proč se postavit na stranu zlodějů mrtvol? Moc ne. Thea už byla dávno v bezpečí, když dobrovolníci dorazili.

Severian vidí Vodaluse poprvé v životě, vůbec ho nezná, a přesto pocítí potřebu ho ochránit, dokonce kvůli němu zabije člověka. Vysvětlení najdeme vzápětí, Vodalus zakopl a brání se v leže na zemi: Viděl jsem, jak zářící čepel blýskla vzhůru, přestože její majitel ležel nehnutě na zemi. Vzpomínám si, že mne napadlo, jak by to bývalo báječné, kdybych býval mohl mít takový meč ten den, kdy se Drotte stal kapitánem učňů, a pak jsem si najednou připadal, jako bych byl na místě Vodala já sám.

V tu chvíli cítí Severian k Vodalovi empatii. Sám prožil situaci, kdy byl nucen se bránit, ale neuspěl. Soucítí s Vodalem, navíc mu imponuje jeho vznešený původ (Vodalus je exultant, viz níže) a také moc, jakou disponuje nad obyčejnými lidmi (nevídané zbraně). Severian se v něm vidí a prahne po takové moci, aby se už nemohla opakovat situace, kdy se nebyl schopný ubránit. Proto se postaví na jeho stranu.

Je to poněkud dětinská motivace, ale uvědomme si, že Severian v té době vlastně dítě byl. Dospělý Severian, který vypráví tento příběh, je si toho samozřejmě vědom a hledá pro svůj čin vznešenější odůvodnění – ochranu ženy.

Když pak Severian s překvapeným Vodalem promluví, prohlásí se za člena Vodalariů (což je skupina Vodalových sympatizantů, jejíž jméno kdesi náhodně zaslechl). Snaží se tak přiřadit svému činu hlubší důvod, chránil Vodaluse jako jejich člen. Což je samozřejmě nesmysl, protože před pár minutami Vodala ani neznal. Vodalus mu do ruky vtiskne minci a zmizí.

Na poslední straně první kapitoly pak Severian-vypravěč pokračuje v argumentaci, aby oslabil dopad svého činu. Tvrdí, že se ztotožnil s Vodalovým hnutím a jeho myšlenkami (odpor k současné vládě a aristokracii), ačkoliv je v té době neznal. Vše zakončuje silně pochybnou myšlenkou, když prohlašuje, že chce sloužit Vodalovi a zároveň zachovat loajalitu ke svému cechu mučitelů. To je samozřejmě nemožné a pokrytecké, nejde sympatizovat s hnutím odporu proti vládě a zároveň být loajální k její části, která takové odpůrce krutě trestá.

Zkrátka, mladý Severian se nechal unést silou okamžiku a zabil člověka (všimněte si nulové lítosti). Severian-vypravěč se to snaží dodatečně odůvodnit, aby zachoval svoji tvář před čtenáři. Nakonec, je to přece jen panovník.

Závěrem

Vodalus a Thea jsou exultanti. To je označení pro aristokracii, která se vyznačuje vybranou mluvou a především tělesnou výškou, kterou značně převyšují běžné obyvatele. Mají také přístup k vyspělým technologiím – ty se jeví jako velmi vzácné. To je patrné na příkladu jejich pomocníka, který něco takového, jako je energetická zbraň, držel v ruce poprvé v životě a nevěděl si s tím rady.

Končíme s první kapitolou, v níž jsme se seznámili se Severianem a jeho podivným světem. Nezbývá než dodat, abyste brali informace zde předkládané s rezervou a udělali si vlastní názor. Příště Kapitola 2: Severian.