Rozhovor pro Hellnotes

Rozhovor z roku 2005 pro hororový web Hellnotes. Rozhovor vedl David Wilbanks. 
Převzato z „2005 interview I did with Gene Wolfe for Hellnotes

HN: V kterém bodě svého života jste se začal považovat za spisovatele? Psal jste jako dítě?

GW: Za spisovatele jsem se začal považovat tehdy, když jsem se [psaním] snažil vydělat dost na to, abych zaplatil zálohu na nábytek pro mě a Rosemary. To bylo v roce 1957. Jako dítě jsem trochu psal a než jsem šel do armády, napsal jsem tři nebo čtyři malé kousky pro univerzitní časopis. Začal jsem psát vážně, když jsem viděl, že si potřebuju vydělat víc, než byl můj plat, abychom se mohli odstěhovat z našeho zařízeného bytu.

HN: Kdo ovlivnil vaše psaní a váš život? A jakým způsobem?

GW: Moje matka; nikdy nedokončila střední školu, ale byla to inteligentní žena a nenasytná čtenářka detektivek. Četl jsem detektivky po ní a pak jsme si o nich povídali. Můj otec; četl hodně o historii a životopisy a byl fanouškem H. G. Wellse. První Wells, kterého jsem četl, byl Ostrov Doktora Moreau. Fred Pohl; moje druhá honorovaná povídka byla pro něj, a právě ta doopravdy zahájila mou kariéru. Moje žena, Rosemary; tolerovala mé psaní, když jsem nic neprodával a odjakživa je moje sekretářka, PR a fanynka. Lloyd Biggle, Jr.; dostal mě do SFWA (Science Fiction Writers of America). H.L. Gold; byl první redaktor, který mě povzbuzoval ke psaní. A Damon Knight; pravidelně kupoval moji práci a hodně mě naučil.

HN: Kdo jsou vaši oblíbení spisovatelé hororů nebo temné fantasy, a proč?

GW: Samozřejmě Neil Gaiman. Je to mistr bizarních nápadů a velký guru dialogu; a má víc talentu a energie než celá stránka adresáře HWA (Horror Writers Association). Brian Hopkins, můj přítel a hloubavý spisovatel, který ví o hororu víc než kdokoli jiný, koho jsem kdy potkal. M.R. James, mistr dob dávno minulých. William Seabrook, za hrůzy svého skutečného života a za to, že napsal „The Caged White Werewolf of the Sarban“. Jean Ingelow kvůli „Mopsa The Fairy“. Carolyn See kvůli „Dreaming“. Mohl bych pokračovat dál a dál.

HN: Kde byste doporučil hororovému nadšenci začít číst vaši práci? Například Kniha Nového Slunce má své temnější okamžiky; hlavní postava je mučitel a příběh se odehrává pod umírajícím sluncem. Byl by to dobrý start pro nového čtenáře?

GW: Souhlasím. To by byl dobrý začátek. Někteří čtenáři by mohli preferovat spíše kratší kousky. V tom případě narhuji Strange Travelers (sbírka povídek z roku 2000), zejména „Bluesberry Jam“, „One-Two-Three for Me“, „Počítání koček na Zanzibaru“, „The Death of Koshchei the Deathless“, „Queen of the Night“, „And When They Appear“, „The Haunted Boardinghouse“ a „Nejste z toho hotoví?“

HN: Pokud by vás vydavatel požádal o sbírku vašich temnějších příběhů, které z nich byste vybral?

GW: Už jsem jich pár jmenoval. Některé další jsou „Ostrov doktora Smrt a další příběhy“, „The Hero as Werwolf“, „Three Fingers“, „Smrt doktora Ostrova“, „Hour of Trust“, „The Doctor of Death Island“, „Seven American Nights“, „The Tree Is My Hat“, „The Friendship Light“, „How the Bishop Sailed to Inniskeen“, „Houston, 1943“, „A Fish Story“, „The Eleventh City“, „The Night Chough“, „A Traveler in Desert Lands“ a „The Walking Sticks“. Novější příběhy: „The Card“,  The Vampire Kiss“, „My Name Is Nancy Wood“, „Pulp Cover“, „Hunter Lake“ a „Black Shoes“.

Pokud by si kterýkoli redaktor chtěl koupit malý strašidelný příběh, můj agent má v zásobě „The Gunner’s Mate“. Dotazujte se na agentuře Virginia Kidd Agency, Inc.

HN: Jaký je váš normální pracovní den? Berete si od psaní volno?

GW: Budík mám nastavený na 5:30; ale pokud se vzbudím kdykoli po 4:00, obvykle už zůstanu vzhůru. Vyčistím si zuby, udělám čaj, použiju oční kapky, oholím se, zacvičím si (někdy …), udělám si kávu, pomodlím se, posnídám (obvykle toasty nebo studené cereálie) a zkontroluju svůj e-mail. Pak píšu, obvykle do jedenácti. Většinou od 8:30 až do jedenácti. Pak si dám vitamíny a hraju šachy proti malému počítači. Pokud prohraju, je mi jasné, že jsem *@#! A darebácký lump k tomu. Pokud ještě před obědem zbyde čas, znova zkontroluju e-mail. Po obědě už je to různorodější. Můžu pokračovat v psaní, psát dopisy, nakupovat, zahradničit, platit účty, číst, zkoumat nebo cokoliv jiného. Nakonec se osprchuju a jdu spát. V neděli moc nepíšu, některé neděle vůbec. Nepíšu, když cestuju nebo jsem na Conech.

HN: Na čem v současné době pracujete a na co se můžeme těšit v budoucnu?

GW: Pracuji na Soldier of Sidon, třetím románu o Latrovi. Skoro jsem dokončil třetí verzi. Myslím, že bych knihy z cyklu „The Soldier“ nazval historickou fantasy. V přípravě je i román o pirátech. Ale pochopte prosím, že se ani jeden nemusí prodat. I když doufám, že ano.

HN: Jsem trochu blázen do hudby, takže mě u každého vždycky zajímají oblíbené hudební kousky. Které jsou Vaše?

GW: Hudbu u nás poslouchá hlavně Rosemary. Mám rád písničky, ale obyčejně jsou to písničky, které většina ostatních nemá moc ráda. Třeba „Bluesberry Jam“, „Ain’t You Most Done?“ a „Flash Company“. Také „Castleview“. Mám rád „Blow Ye Winds in the Morning“, „Little Black Kiss“, „Witch of the Westmoorland“, „Barrette’s Privateers“, „Claire de Lune“, „Spanish Ladies“, „Santa Anna“ a podobné. Hej, nikdy jsem neřekl, že jsem dokonalý. Líbí se mi „The Washington Post March“, protože jsem na něj tak často pochodoval na střední škole v ROTC (Reserve Officers‘ Training Corps), vysoké škole v ROTC, Texaské národní gardě a armádě. Slyším znovu rachot bubnů, dupot botou a vykřikované rozkazy. Mám rád „China Night“ a „Don’t Let the Stars Get in Your Eyes“.

HN: Mohli byste doporučit pět knih, které by měl mít každý, a říct nám proč?

GW: Ano a ne. Knihy: Bible; Herodotovy Dějiny; Homér – Iliada a Odyssea a dobrý slovník. Vysvětlit, proč jsem vybral těchto pět, to by bylo na dlouhou esej. Rád nabídnu i další tituly. Co „National Geographic Atlas of the World“? Nebo „The Elements of Style“?

HN: Skvělé.

Bylo mi potěšením. Jsem nadšený z vaší nadcházející práce, zejména z pirátského románu. Svět potřebuje více pirátských románů.

GW: Cítím to stejně. Taste zbraně! Vyvěste černou vlajku!